Tento úsek života přináší do života dětí i jejich rodičů mnoho významných událostí a změn. Největší rozdíl oproti prvnímu roku spočívá v tom, že dítě začíná získávat svou soběstačnost a vlastní identitu. Už to není bezmocná bytůstka, která je ve všem závislá na službě dospělých a která komunikuje především skrze projevy své spokojenosti nebo nespokojenosti v podobě klidného rozpoložení nebo pláče.

Soužití s batolaty, která hledají a poznávají sebe samé, je v mnoha ohledech náročné. Občas může rodičům přinášet i pocity nezvládání a napětí. Naštěstí už toho dnes o tomto věkovém období víme dost na to, abychom velkým nedorozuměním mohli včas předcházet.

Pohybový rozvoj

Do batolecího věku vstupuje většina dětí se základní motorickou vybaveností. Mají za sebou nácvik plazení i lezení, samostatně se posazují a sedí, ovládají do značné míry svou dominantní ruku, umějí se chápat předmětů okolo sebe. Většina už má za sebou i první krůčky. Batolecí období znamená ve všem zmíněném, a zvláště v jemné motorice a v chůzi, respektive běhu, další zdokonalení.

Základní potřebou batolat je příležitost k dostatečnému pohybu. Důvod je prostý: pohyb zásobuje důležitými impulsy jejich stále ještě se vydatně vyvíjející mozek. Německá publicistka Doro Kammerer, autorka knihy První tři roky života dítěte, upozorňuje: „Pohybové zkušenosti tvoří pro batole základní předpoklad rozvoje inteligence. Pohybové schopnosti přiměřené věku jsou jádrem dětské sebejistoty i sociálního uznání. Nehledě na to, že dobrá pohybová schopnost je i životním pojištěním proti různým nebezpečím každodenního života.“

Jenže pohyb dnes dětem obecně, a bohužel i batolatům, chybí. Také život ročních až tříletých nezřídka ohrožuje nadbytek času stráveného pasivně, včetně dřepění u televize, tabletu nebo počítače. Přitom až do třetího roku věku by dle většiny odborníků měl svět elektronických médií takto malým dětem zůstat téměř uzavřen, protože – na rozdíl od volného pobytu doma i v přírodě – nenabízí potřebnou interakci ani prožitky postavené na reálných zážitcích. Batolata potřebují prožívat, tvořit a experimentovat podle své vůle. Samozřejmě že takto malé děti vyžadují ještě stálý dohled, ale když to jen trochu jde, měli bychom se my dospělí snažit, abychom jim do jejich autentických zkoumání a projevů příliš nezasahovali.

Za zamyšlení stojí módní náhražky přirozeného pohybu a hry, nejrůznější kroužky pro nejmenší děti, například plavání, cvičení, tancování a podobně, kterých v nabídce stále přibývá. Rodiče si od nich hodně slibují, avšak ačkoliv tyto organizované aktivity jistě mají svůj význam (ano, také pro rodiče), nemohou batolatům nahradit jejich potřebu spontánního autentického sebevyjádření.

Stravování

Oproti miminkům je s výživou batolat vše jednodušší, mimo jiné proto, že od druhého roku života už zdravé děti nemají v jídle žádná zásadní omezení. Stravu jim samozřejmě předkládáme jen nepatrně osolenou, vyhýbáme se ostřejším kořením a obecně nedoporučovaným „nezdravým“ potravinám. Jinak ale už můžeme podávat pestrou stravu a na dítě pohlížet jako na plnohodnotného účastníka rodinného stolování.

Ukazuje se, že děti, jež brzy dostanou možnost krmit se samy, jedí obvykle mnohem lépe než děti krmené dospělými. Kašovitá strava by po prvních narozeninách měla být zařazována ( pokud vůbec) už jen velmi omezeně. Naopak batolatům dopřávejme co nejvíce potravin upravených na malé kousky, které si mohou brát sama. Těmto dětem nesmírně vyhovuje, pokud mohou vedle chuti a zraku při jídle využívat také v jejich věku dominantního smyslu, kterým je hmat. Experimentování s potravinami je nedílnou součástí vývoje.

Rodiče batolat mívají někdy v oblibě příkrmy ve skleničkách, které lze koupit hotové a před jídlem je stačí prostě jen ohřát. Ačkoliv – zvláště výrobky bio – obvykle zaručují vysokou kvalitu, přece jen nejde o čerstvě připravenou stravu. Ta by měla mít obecně přednost. Hotové příkrmy považujme za usnadnění situace například během cestování.

Co se pití týká, především je třeba batolata chránit před epidemií všudypřítomných slazených nápojů – reklama se na tyto produkty a tuto věkovou skupinu ráda zaměřuje. Ideálním prostředkem na zahnání žízně zůstává čistá voda nebo slabý neslazený bylinkový čaj. Čerstvé ovocné nebo zeleninové šťávy batolatům raději ředíme. A také mléko nepovažujeme za nápoj, nýbrž energeticky plnohodnotnou potravinu. Nedílnou součástí jídelníčku může do třetích narozenin zůstat i kojení.

Za zmínku stojí, že strava se v batolecím věku nejednou stává důležitým prostředkem komunikace mezi dítětem a jeho rodiči. Častý výskyt problémového chování dětí u jídla svědčí o tom, že skrze odmítání jídla nebo jiné poruchy příjmu potravy batolata se svými pečovateli „hovoří“ a možná se i dožadují jiného způsobu zacházení.

Jakých chyb se v oblasti krmení rodiče nejčastěji dopouštějí? K oslabujícím patří zejména snaha o dokonalé stravování a tendence projevit právě přes stravu potřebu kontroly. Poměrně častá je posedlost zdravou stravou, která může výrazně zasáhnout klid a pohodu z jídla jako takového. Nejednotnost názorů na to, co se bude doma jíst, do rodiny vnáší značné napětí. Dítě se začne u stolu chovat problémově tím pravděpodobněji, čím více se strava stane důvodem konfliktů nebo vzájemného soupeření „kdo s koho“.

Německá odbornice na dětské poruchy příjmu potravy, prof. Marguerite Dunitz-Scheer, k tomu nedávno pro časopis Rodiče uvedla: „Malé děti zpravidla intuitivně velmi dobře vědí, co chtějí a jaké jídlo jim dělá dobře. Je záhodno jejich potřeby respektovat a číst signály, které při jídle vysílají. Pravidelnost by měla spočívat v možnosti najíst se, a nikoliv v tom, že dítě nacpeme, že za každou cenu dojí. Obklopme dítě v potřebném čase kvalitní stravou a dejme mu šanci, ať si vezme tolik, kolik samo chce. V mezičasech mu zároveň nedovolme zaplácnout žaludek náhražkami, např. v podobě sušenek. Pokud dospělí přirozené signály dětského těla dlouhodobě ignorují, dítě brzy intuici svých přirozených potřeb ztratí. Poruchy příjmu potravy, k nimž dnes patří i nadbytečný příjem jídla v době, kdy dítě vůbec nemá hlad, na sebe nedají dlouho čekat.“

Ohrožujícím trendem současnosti je i fakt, že čím dál méně rodin je schopno se pravidelně scházet u společného stolu a společně si připravovat přirozenou stravu. Pamatujme, že budoucí postoje ke stravování předáváme dětem zásadním způsobem právě v batolecím věku. Snažme se vyvarovat poškozujících zatížení a využívejme příležitosti trávit skrze stravování důležité chvíle společného rodinného tvoření a sdílení.

Odkdy na nočník?

Na úvod trochu čísel, jak je před časem zveřejnil časopis Rodiče: Ve dvou letech věku chodí na nočníček zhruba 60 % dívek a 40 % chlapců. Ve třech letech věku je to 90 % dívek a 80 % chlapců. Přes noc udrží suchou plenu nebo je již bez pleny ve třech letech 75 % dívek a 65 % chlapců a ve čtyřech letech věku 90 % všech dětí. Nejpozději v pěti letech věku už zdravé dítě s kontrolou svého vyměšování nemá problém, ačkoliv náhlé stresy mohou ještě i starší děti dovést k „nehodě“. (Noční pomočování se běžně objevuje při stresujících situacích – narození sourozence, konflikty mezi rodiči a podobně.)

Nácvik udržování osobní hygieny je rodičovskou výzvou. Až 87 % rodičů chlapců a 13 % rodičů dívek se v německém výzkumu přiznalo k tomu, že v souvislosti s nácvikem chození dítěte na nočník vyhledali odbornou pomoc nebo aspoň konzultaci u pediatra. Ve srovnání s jinými západními zeměmi byla Česká republika v minulosti známá „rekordy“ v počtu dětí, které údajně udržovaly čistotu už okolo prvních narozenin. Méně se diskutovalo o tom, jak toho zdejší matky dosahovaly. Zjevně to nebylo tehdy ještě neznámou bezplenkovou metodou. Mnohem spíše vítězila jakási soutěživá atmosféra či snaha nemuset už prát tehdy ještě látkové pleny, takže se batolata třeba nechávala vysedávat na nočníku tak dlouho, dokud se prostě úspěch nedostavil.

Z dnešního pohledu podobné urychlování vývoje nemá význam, a naopak může dítě i poškodit. Batolatům v žádném případě nesvědčí, jsou-li na nočníku držena předčasně, nebo dokonce násilím. Současná doporučení argumentují tím, že z vývojového hlediska je dítě schopno chápat propojení souvislostí mezi pocity nucení/vnímáním potřeby a jejího vykonání až okolo druhých narozenin. Výjimku představují děti extrémně zanedbané nebo případy, kdy nočníčková záležitost zrcadlí jakýsi boj o moc mezi rodiči a dítětem, podobně jako to bylo zmíněno u přijímání potravy.

Žádné extrémní postupy se nedoporučují. Každé dítě je jiné a každé potřebuje jiný čas. Je namístě dítě citlivě pozorovat, asi v roce a půl roku mu nočník představit a přistavit a jemně ho na možnost jeho využití začít upozorňovat. Dítěti začnou pleny v určitý moment vadit nebo si uvědomí, že chození na nočníček mu naděluje respekt a radostný zájem rodičů. Ideálním ročním obdobím pro nácvik osobní čistoty je pochopitelně léto, kdy občasná „nehoda“ s počuráním či pokakáním nebývá problém a kdy pleny samy o sobě v horku dítě nepříjemně hřejí a tíží.

Podle jakých projevů na dítěti poznáme, že se jeho zralost pro nácvik osobní hygieny blíží? Především dítě začne být schopno na dané téma komunikovat. Začne sdělovat, když pocítí potřebu, respektive nejprve oznamuje již vykonanou událost. Díky srozumitelné komunikaci s dospělými se učí ovládat svalstvo svých svěračů a začíná vnímat souvislost mezi vlastními pocity a potřebou vyprázdnění. Teprve poté můžeme očekávat, že dítě svou potřebu začne i regulovat, a tedy vydrží, než je mu po vydaném signálu přinesen nočníček.

Rozvoj řeči

Mezi prvními a třetími narozeninami batole prodělá závratný řečový vývoj. Hlavní posun probíhá od převažující pasivní slovní zásoby a rozumění k aktivnímu samostatnému mluvení. Mladší batolata dobře reagují na jednodušší věty a sama používají krátké věty či konkrétní slova, starší batolata už nemívají problém rozumět ani delším a abstraktnějším větám a některá po druhých narozeninách plynně hovoří. Mezi dětmi jsou ovšem v tomto věku obrovské rozdíly.

Pokud se rodičům zdá, že se jejich dítě nevyvíjí v řečové oblasti, jak má, je nutno podstoupit vyšetření – zejména zkontrolovat zdraví sluchu a mluvidel. Důležité jsou i dědičné faktory, pokud se některý z rodičů kdysi sám rozmlouval pomalu, může mít dítě tuto zvláštnost zděděnou. Je ale nutné zkoumat také to, zda má dítě pro rozvoj řeči vyhovující prostředí a zda je správně stimulováno.

Logopedka Jana Simonová popisuje optimální podmínky následovně: „Dítě by mělo mít možnost po celý den a při všech běžných činnostech vnímat mluvenou řeč. Všechny hry, situace a společné zážitky by měli dospělí komentovat, dítěti o nich vyprávět, vše popisovat. Nezastupitelný je správný řečový vzor. Na dítě mluvíme v kratších větách s jednoduchou větnou stavbou a přiměřeným, nezrychleným tempem, se správnou výslovností. Dáváme tak dítěti lepší možnost slova vnímat a pokusit se je napodobit. Důležité je umět s dítětem navázat oční kontakt. Denně také pokud možno využíváme prvků rytmizace: říkáme si básničky, zpíváme písničky, nezapomínáme na dětské knížky. Jakmile se nám podaří udržet zájem dítěte o náš obličej a hlas, jakmile dítě začne mít chuť mluvit, začne naše slova, i když zpočátku neobratně, napodobovat. A to je důvod k radosti… Dítě musí jasně poznat, jak veliké potěšení z jeho projevů máme! Měli bychom je proto povzbuzovat a chválit, a to nejen za pěkná nová slova, ale za všechny řečové pokusy. Prostě ocenit, že se snaží.“

Odbornice zároveň upozorňuje, že je kontraproduktivní dítě do mluvení jakkoliv nutit, a v batolecím věku nedoporučuje příliš opravovat či zpřesňovat výslovnost. Děti v této fázi vývoje řeči dělají, čeho jsou schopny. Běžné a normální jsou zatím poruchy artikulace i chyby v gramatice: „Rodiče by se měli snažit postupně vylepšit obsahovou stránku řeči dítěte svým řečovým vzorem, rozšiřovat jeho slovní zásobu a zpřesňovat větnou stavbu. Na nácvik výslovnosti jednotlivých hlásek bude čas později, v předškolním období,“ uzavírá logopedka.

Za zmínku samozřejmě stojí i důležitost pravidelného předčítání. Neméně důležité je upozornění, že vlivu obrazovkových médií by v tomto věku mělo být minimum. Někteří rodiče se domnívají, že počítače, tablety a televize děti učí a rozšiřují jim obzory. Batolatům obrazovky poznávání silně zkreslují, protože neumožňují rozeznat skutečnost od fikce. Nepřenášejí podstatné smyslové vjemy (dotyk, chuť, pach, …). Učí děj pasivně přijímat, zásadním způsobem potlačují spontánní chuť dětí zkoumat své okolí. Děti do zhruba tří let věku nejsou navíc schopny chápat děj v sekvencích – vnímají pouze změť vizuálních podnětů, jíž v celku nerozumějí. Děj na obrazovce je po několika minutách doslova zhypnotizuje.

S tím souvisí i mimořádné ohrožení reklamou, zvláště skrytou. Batolata naprosto nechápou, co se před jejich očima odehrává a že je to zaměřeno na prodej výrobků. Vše, s čím v raném dětství takto přijdou do styku, se přesto stává nedílnou součástí jejich nevědomého vnitřního světa. Pokud si například zvyknou na konkrétní reklamní postavičku, mohou pak v budoucnosti vehementně vyžadovat zboží touto postavičkou označené, aniž budou vědět proč.

Přemíra pobytu u obrazovky může u malých dětí narušit komunikační schopnosti. Právě u batolat vždy, když je to možné, upřednostňujme spontánní hru včetně té, u které si dítě může povídat – také samo se sebou, což k tomuto věku nedílně patří. Při dlouhých monolozích nebo dialozích s hračkami a postavami z říše fantazie objevují děti schopnost slov formovat myšlenky a objevovat sílu komunikace. Můžeme naslouchat, ale nerušme!

Hra

Hra je prací batolete, říká se. Na rozdíl od miminek, která si v podstatě vystačí s objevováním vlastního těla a zkoumáním věcí či hraček v okolí, batole už projevuje mnohem více nároků a tvořivosti. Hra v batolecím období má svá specifika.

V hračkovém arzenálu dětí by v tomto věku nemělo chybět následující: dřevěné kostky pro stavbu věží – patří k tomu nejlepšímu způsobu, jak procvičovat manuální zručnost i vynalézavost; věku přiměřené dřevěné puzzle, s nimiž dítě bude rozvíjet myšlení a jemnou motoriku; leporela nebo speciální knihy z dětského papíru – osvědčené jsou první encyklopedie, které dítě seznamují se světem okolo a přitom rozšiřují slovní zásobu; xylofon s rozsahem aspoň jedné stupnice, napomáhající vnímání tónů, a také odstrkovadlo nebo jiný vhodný „dopravní“ prostředek, který dítěti umožní rychlejší přepravu z místa na místo a usnadní rozloučení s kočárkem.

Obecně platí, že batolata potřebují hračky pokud možno jednoduché, nijak sofistikované, rozvíjející fantazii a vlastní nápaditost.

Předměty, jimiž jsou děti fascinovány a vydrží si s nimi dlouho hrát, přitom vůbec nemusejí pocházet jen z hračkářského průmyslu. V domácnosti a na zahradě je k dispozici mnoho lákavých objektů. Hlídejme bezpečnost, ale zpřístupňujme dětem okolní svět tím, že jim dovolíme zacházet se skutečným nádobím a náčiním. Oblíbené je například míchání nebo prostrkování předmětů, hraní s pokličkami a hrnci, pokusy o zametání a podobně.

Velmi důležité jsou hry na písku a s pískem, zvláště je-li dostupná i voda. Opakované plnění a vyprazdňování báboviček nebo i jen patlání a přehrabování procvičují hmat, stejně jako cit pro materiál a množství. Každé batole potřebuje svoji lopatku, kyblíček, formičky a ideálně i konévku a sítko.

Nedílnou součástí batolecího věku jsou hry napodobující skutečné situace ze života dospělých – dítě „jako“ žehlí, myje nádobí, seká trávu. K tomuto období patří i hry zahrnující zkoumání možností vlastního těla a první sportování – zdolávání zídek a jiných přelezů, zacházení s míčem, přecházení po kládě, válení sudů.

A na závěr důležité upozornění: Batolata si ještě neumějí hrát v pravém slova smyslu spolu. Upřednostňují, když se mohou zahloubat do svého vlastního fantazijního světa.

Emoční a sociální rozvoj

Ač to tak na první pohled nevypadá, batolecí období je klíčové – zásadním způsobem ovlivňuje rozvoj osobnosti člověka. V určitém smyslu platí, že prožitky a vzory chování, s nimiž se v tomto čase setkáme, spoluurčí náš příští život. Mimořádně důležitou roli hraje atmosféra rodiny, vzájemná komunikace a především také způsob, jakým jsou v rodině přijímány a zpracovávány emoce.

Neurologicky je batole pro vnímání emocí již plně vybaveno, avšak dosud mu chybí schopnost racionálního úsudku a uspořádávání faktických souvislostí a prožitků. Kvalita emocí, jejich pozitivita nebo negativita, je pro batole směrodatná. Je třeba brát v úvahu, že první vzpomínky jsou ukládány do vnitřní reality člověka pouze nevědomě v smyslových a instinktivních prožitcích, což má následně obtížně kontrolovatelný dopad na naše myšlení a chování. Právě proto tolik záleží na tom, aby křehkost batolecího věku byla dostatečně chráněna zralou rodičovskou láskou a mnoha ohledy, které dospělí na vývojově neodkladné potřeby dvou- a tříletých dětí mají brát. Příliš ohrožující a stresující prožitky si dítě ještě neumí zpracovat a může je do příštího života s sebou nést v podobě nevysvětlitelných úzkostí a dalších neuróz.

Výzkumy raného věku se shodují: Klíčovou osobou emočního zdraví dítěte je především jeho primární pečující osoba, nejčastěji matka. Psycholog Pavel Říčan ve své pozoruhodné publikaci vývojové psychologie Cesta životem píše: „Matka – nejen ona, ale především ona – má dítěti usnadňovat orientaci v jeho vlastních citech. Má tyto city zrcadlit, to znamená reagovat na ně mimicky a slovně je komentovat, pojmenovávat. Když se dítě raduje, má matka tuto radost spolu-cítit. Když se dítě zlobí, může reagovat slovy porozumění, může kriticky okomentovat jeho projevy a může se zachovat i jinak. Jde jen o to, aby dítě v jeho citech nemátla.“

Aby matka mohla dítěti pomáhat bezpečně utvářet jeho emoční realitu, potřebuje mít tu svoji v pořádku a obrazně řečeno potřebuje mít sama odkud brát. Profesor Říčan upozorňuje, že navíc nestačí žít jen citem k batoleti, jinak by nebylo možné být mu stále k dizpozici, a přitom snášet jeho vývojově danou citovou vrtkavost. Jde o jedno z vůbec nejnáročnějších období rodičovství, kdy dítě hledá vlastní identitu a potřebuje k tomu jak potvrzení svých rozvíjejících se možností, tak vymezení hranic. Najít rovnováhu mezi oběma póly nebývá snadné.

Jak přežít období vzdoru

Některá batolata upadají do extrémních projevů odporu a nesouhlasu a třeba i zcela ztrácejí vládu nad sebou. Křičí, kopou, vrhají se na zem, zkrátka „vyvádějí“, a někdy přitom i dávají volný průchod projevům své agresivity. Tento vývojový přelom se trefně nazývá „období vzdoru“ a zahrnuje ambivalenci, kdy se u dítěte střídá dosavadní přítulnost a závislost s postupným sebeprosazováním, při kterém ovšem dítě svou samostatnost dosud nezvládá a zůstává velmi zranitelné.

Dětské záchvaty jsou pro rodiče obrovskou zkouškou i příležitostí: Dokážou dospělí zachovat klid a dítě „podržet“, nebo sami ztratí hlavu a situaci ještě zhorší vlastním hysterickým záchvatem? Obstát vyžaduje od dospělých jediné: zachovat klid a dítěti nenásilně ukázat, jak lze nad destruktivními emocemi postupně vítězit.

Ukazuje se, že obtíže období vzdoru dobře snášejí ti rodiče, kteří kdysi sami jako batolata byli emočně svými pečovateli dobře podpořeni. Pokud tomu tak nebylo a dospělí nemají deficity z vlastního dětství zpracované, autenticita batolete a jeho nezvládnuté emoce bývají pro rodiče obtížné, až nesnesitelné. Chování dítěte v takovém případě dospělého dráždí a na nevědomé rovině v něm může probouzet vlastní kdysi nenaplněné potřeby.

Americký psychoterapeut John Townsend, autor knihy Děti a hranice, v této souvislosti upozorňuje na typický nedostatek, s nímž jako rodiče bojujeme, pokud jsme dostatečně nezvládli některé vývojové úkoly ve svém vlastním raném dětství: „Je to opravdu velký problém, pokud se děti ve chvílích svého nesouhlasu nebo vzdoru naučí zaujímat převážně jen reaktivní postoje. To znamená, že pouze reagují na to, co se jim nelíbí: odmlouvají, propadají záchvatům vzteku, kňourají, jsou agresivní… Jejich chování je určováno výhradně vnějším vlivem, který narušil jejich představy a přání. Cílem rodičů by mělo být, aby se dítě postupně naučilo zaujmout především postoj proaktivní, a tedy jednat ve prospěch toho, co chtějí, konstruktivním a tvůrčím způsobem. K tomu vede dlouhá cesta a je zapotřebí mnoho rodičovské trpělivosti a moudrosti.“

Rozdíl mezi reaktivním a prokativním chováním spočívá v tom, že zatímco reaktivní chování je instinktivní, a tudíž nevědomé a zkratkovité, proaktivní je vědomé a hodnotově motivované. Reaktivní nabízí sice okamžitou, často však destruktivní úlevu, bez vlastního řešení problému. Proaktivnímu chování se děti z velké části učí právě od rodičů. Pro rodiče, kteří přemýšlejí o způsobu výchovy svých dětí, bývá inspirující, když se ze všeho nejdříve zamyslí nad sebou: Jak oni sami zvládají situace, k nimž patří negativní emoce, vztek a vzdor? Mají jasno v hodnotách, které chtějí dítěti vštípit?

Batolecí věk našich potomků nás tudíž do značné míry konfrontuje s tím, jak se kdysi utvářela naše vlastní emocionalita. Ošetření probuzených vzpomínek a jejich střízlivé zhodnocení, třeba i s pomocí dobré terapie, bývají pro rodiče důležitým krokem na cestě k uzdravení vztahu k sobě i dítěti, a není bez zajímavosti, že mnoho terapeutů začíná svou práci s klienty právě v oblasti zvládání hněvu: „Existuje spousta lidí, kteří ani v hluboké dospělosti hranici mezi reaktivním a proaktivním chováním nepřekročí,“ vypozoroval John Townsend: „Ve chvílích frustrace reagují buď stažením do sebe, které posléze vede k depresivním pocitům, nebo nezvladatelnými výbuchy agrese či hněvu, které zbytečně ubližují všem přítomným. Jde o nevyhovující modely chování, které si osvojili v raném dětství.“

Aby se ale rodiče necítili svázáni až příliš velkou odpovědností a pod tlakem: batolecí věk rozhodně slouží i k tomu, aby si dítě pěstovalo nutnou míru odolnosti, a to kontaktem se stresem v přiměřené míře. Co tedy mají rodiče dělat, aby dostatečně podporovali důvěru svých dětí v okolní svět, ale zároveň i jejich odolnost? Podle německého psychologa Karla-Heinze Brische, autora knihy Bezpečná výchova, je žádoucí vystavovat děti mírné časově omezené zkušenosti se stresem, což u nich odolnost posílí, a zároveň podpoří jejich sebevědomí, když si ověří, že dokážou překonat překážku. Je však třeba rozlišovat, který stres je a kdy není pro děti podpůrný. Jako příklad „dobrého“ stresu mohou sloužit situace, kdy dítě například upadne, a rodiče ho nechají samostatně vstát a přehnaně ho neutěšují. Nežádoucí je naopak stres vyplývající z nejasné komunikace, konfliktů nebo nečitelného emočního chování rodičů, kterému dítě nedokáže porozumět.

Praktické rady pro batolecí období

• Záchvaty vzdoru přijímejte s nadhledem. Vnímejte to tak, že vás dítě nechce vytáčet, ale prostě se teprve učí zvládat samo sebe. Vyvést z míry ho dokáže i maličkost. Usnadňujte mu pokud možno život tím, že je nebudete stavět do – pro ně ještě obtížných a neřešitelných – situací. Typickým případem je batolecí neschopnost v právu volby. Příliš velké možnosti ve výběru v dítěti vzbuzují bezmocnost. Zvažujte, co rozhodnete jako rodiče sami (například co se bude jíst k obědu) a v čem necháte dítěti volnost (jaké tričko si oblékne).
• Berte emoce dítěte vážně. Zvažujte svá slova a vyhýbejte se takovým, která dítě – i když pro vás třeba zcela nepochopitelně – zraňují. Dítě například ztratí kamínek, který našlo v lese. Utěšujte ho v jeho pláči, ale neříkejte: „To přece nic není, tak si prostě najdi nový, takových tu je!“ Dítě zatím neumí rozlišovat váhu důvodů pro smutek, ale je pro ně důležité, jak se k jeho smutku staví jeho okolí.
• Soucit a vyvinutou empatii od dítěte nečekejte. Dítě je zatím samo sobě středem světa, a pokud se nyní projevuje agresivně nebo egoisticky, je to znakem jeho nezralosti, nikoliv ještě charakterovou vadou. Podporujte každý náznak prosociálního chování a trpělivě vysvětlujte, co se nedělá, ale prohřešky proti sociální etiketě prozatím nedramatizujte.
• Vyhýbejte se ostrým zákazům, které ve dvouletých často vyvolávají prudkou negativní emoci. Buďte vynalézaví. Pokud se schyluje k maléru, protože dítě trvá na něčem, co je pro vás nepřijatelné, spíše než dlouhé dohadování pomůže, když jeho pozornost odvedete jiným směrem.
• Předcházejte vyčerpání dítěte. Ať už z hladu, přetížení nebo nedostatku spánku. Usilujte o zachování rozumného denního řádu. Pokud cestujete, snažte se dítěti zajistit maximum z jeho jistot (vezměte s sebou oblíbenou hračku či polštářek a snažte se dodržet čas jídla i odpočinku).
• Nenechte se vytočit. Stále si opakujte, že vaše batole prochází obtížným obdobím. Je na vás dospělých, abyste dítěti pomohli touto etapou života projít bez vnitřních i vnějších zranění.
• A především: Nikdy na „zlobení“ dítěte nereagujte odpíráním náklonnosti! Batolata ještě nechápou, že i dospělí mají nárok na špatnou náladu. I když se hněváte nebo jste jinak v nepohodě, pro dítě zůstaňte pokud možno čitelní a jednoznační v bezpodmínečné lásce vůči němu. Batole potřebuje své rodiče vnímat jako zdroj opory za všech okolností.

Jak to u nás "chodí" ? Prohlédněte si video ...

youtu.be/iEEKgPppFzU

video kometky.mp4 (13689436)